Samota (líčení)

     Tento obrázek jsem si vybrala, protože ve mně vzbuzuje zvláštní pocit, jako kdyby se tam nějaká část mého já neuvěřitelně toužila podívat a ta druhá se toho příliš bála.
     Na obrázku figuruje kamenná cestička, dalo by se říct něco jako most, olemovaná dřevěným, zvláštně zakrouceným zábradlím, na kterém se tmavé a světlé dřevo kroutí kolem sebe a slévají se do jedné barvy. Na nějakých místech dokonce zábradlí není, lépe řečeno spadlo, což místu na nebezpečném dojmu ještě přidává. Schody, které jsou na cestičce vytesané, vypadají tak odlišně, jako by se prohazovaly, posouvaly, zvětšovaly a zmenšovaly, kdykoli se jim zachce. Vedou pořád výš a výš, až se jejich konec ztrácí v mlze. Ale jít to tam prozkoumat, mi jako dobrý nápad nepřijde.
     Kolem můstku se rozprostírá plocha plná zelené barvy. Stromky, keříky a pokud mě nešálí zrak, i nějaká ta tráva. Ale na pár místech nejistě a bojácně vykoukne kousek chladné, šedé skály, jako když se nebohý zajíček kouká z nory a ujišťuje se, že je vzduch volný. V kontrastu s tím, jak nepředvídatelně zároveň skála vyhlíží, je to až zvláštní. 
     Ale malé výčnělky v „jehličnaté džungli" nejsou nic proti samotné skále. Když se na ni podívám jen letmo, vypadá prostě jen masivně a chladně, na zlomek vteřiny možná dokonce obyčejně. Ale po delším pozorování si teprve člověk uvědomí, že tahle dáma toho skrývá daleko víc. Chlad z ní přímo crčí, možná to dělá její šedá barva. Ani ta ovšem není nijak obyčejná! Nevyhlíží to, jako kdyby to byla barva, ale jako kdyby ze skály někdo všechnu barvu vysál a nechal ji takhle nijakou. Je možné, že to zábradlí se zvlnilo kvůli tomu chladu, který z ní vychází nebo možná proto, že se skály prostě bojí. 
     Nejvíc melancholicky ale přesto nepůsobí skála, nýbrž mlha, která ji obléhá. Není to mlha, která prostě jen padá brzo ráno. Tahle mlha je chlad, smutek, samota a deprese smíchaná do jednoho velikého bílého obleku. Mám pocit, že kdybych do ní vstoupila, už bych se nikdy nevrátila a zůstala navždy ztracená v téhle změti všeho, přitom vlastně ničeho. Přijde mi, že se ta mlha snaží přímo vysát ze všeho, co pohltí radost. Až to ve mně vyvolává pocit, že někdo tu mlhu přivolal nebo přidělal v počítači, aby tak obrázku dodal zajímavější vzhled. No, i kdyby to tak bylo, musím uznat, že se to tomu někomu opravdu povedlo. 

Hana Benešová