Revoluční slepice

9. 2. 2021

Jak může vypadat opakování Velké francouzské revoluce? Třeba jako životopis revoluční slepice Jeanette.

Níže následuje komentář dvou žákyň a žáka třídy 8. C, který si můžete přečíst k historickým obrázkům s originálním výtvarně-živočišným doplňkem.

Prezentace nebo YouTube:

1.      Revoluční slepice

2.      [obr.01] - Vylíhla jsem se na dvoře poblíž Paříže. Můj majitel se mě z nějakého důvodu snažil zbavit, a tak mě nakonec prodal na pařížském tržišti člověku jménem Guillaum, ten se ke mně chová mnohem lépe a dokonce mi dal jméno - Jeanette.

3.      Guillaume si se mnou často povídá – „Představ si, že ten blbec Ludvík nám chtěl zase zvýšit daně. Jako bychom jich už takhle neměli dost a on by těmi penězi stejně platil jen svůj dvůr nebo ty zbytečné dluhy. Vždyť tam má minimálně o polovinu víc lidí, než potřebuje. Tak jsme se mu vzepřeli, a jestli to takhle půjde dál, tak budeme protestovat. Ale tomu ty stejně nemůžeš rozumět.“ Náhodou to docela chápu.

4.      [obr.02] - „Ko ko kolikátého je?“ – 14.7.1789 – Můj člověk byl nepozorný a nechal otevřená vrátka, takže jsem utekla. Utíkala jsem za svým pánem, až jsme doběhli k nějaké velké budově. Shromažďovala se tam spousta lidí. Potom ke mně přistoupil Guillaume a povídá - „Žanet, tohle je Bastila, naše věznice. Je velká viď? No, ale už dlouho nebude.“ - Všichni ti lidé se najednou vrhli k Bastile a zapálili ji. „Ty naše revoluční slepičko,“ řekl mi tehdá Guillaume. Od té doby mi tak říkali všichni.

5.      [obr.03] - Ta revoluce byla zajímavá. Všude se střílelo a bojovalo. Byť jsem Revoluční slepice, a když se rozhodnu, tak umím někoho i pěkně podrápat nebo poklovat, držela jsem se radši dál. Spíš jsem se jen schovávala nebo celé dění pozorovala z dálky. To můj člověk se evidentně o to, že by nemusel přežít, vůbec nestaral. Byl tam pořád, až jsem se o něj dost bála. - Časem jsem pochopila, že i když jsem se vůbec neschovávala, nikdo po mně nešel. Asi jsem pro ně byla moc malá a nedůležitá, ale to se spletli. Občas jsem se vplížila k nepříteli a jako by nic jsem něco sebrala a utíkala s tím k našim, co mi síly stačily.- Když už vyšel Guillaume z úkrytu, šla jsem s nimi. Po cestě jsem nejednoho nepřítele zobla, ale radši jsem se hned šla zase schovat.- S mým člověkem jsme teď na sebe moc času neměli. Celý den jsme na sebe museli dávat pozor. Snad jen když byl moc unavený, lehl si, já si vyskočila k němu a on mě hladil a vždy mi něco povídal, než jsme oba usnuli.

6.      [obr.04] - Když už konečně nastal klid, můj pán mi unaveně, ale šťastně zašeptal do ucha- „Ty moje šikovná slepičko, moc jsi nám pomohla.“- Druhý den jsme kamsi šli a tentokrát už mě Guillaume vzal, takže jsem nemusela utíkat. Na místě bylo docela dost lidí a pár si mě i pohladilo. Pak jeden začal číst „Deklaraci práv člověka a občana“. Bylo to zajímavé, ale nemohla jsem si nevšimnout, že tam není ani zmínka o slepicích. - „To, co jsi včera slyšela, byla Deklarace práv člověka a občana. Ještě ten den ji předložili králi, ale ten ji odmítl podepsat. … Víš, co se s takovými lidmi dělá?“ zeptal se mě Guillaume. Hází se z okna? Hádala jsem „Uvěznili jsme ho v jeho vlastním paláci.“

7.      [obr.05] - Můj člověk teď nebyl nějaký čas doma. Stýskalo se mi po něm, naštěstí mě chodila krmit paní od vedle. Moc si se mnou nepovídala, ale z toho co si pro sebe mumlala, jsem pochopila, že Guillaume je ve válce a taky, že se král pokusil utéct, ale nepovedlo se mu to. No, když se vrátil, všechno mi to pověděl sám. Jelikož jsme uvěznili a popravili krále, (Na to jsem se dívala. Položili mu hlavu do takové dřevěné konstrukce a pak na něj sjel takový velký nůž. Prý se tomu říká gilotina.), tak se na nás Rakousko a Prusko naštvalo a útočili na nás. Naštěstí je Guillaume zastavil, asi ne úplně sám, ale to mi nevadí. A nevadilo to ani paní od vedle, která přišla vzápětí. Můj člověk jí vyprávěl o válce a ona o tom, co se dělo tady. Nic moc nového v tom nebylo, a už vůbec ne nic přínosného pro mě. Z Francie se stala republika a muži mají právo volit. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na sebe celou dobu culili. Že bych už nebyla jediná slepice v Guillaumově životě?

8.      [obr.06] - Můj člověk se teď přidal ke skupině lidí, kteří si říkají jakobíni. Dlouho chodil domů naštvaný na jinou skupinu lidí, girondisty, že se nechtějí tolik prát za naší republiku. Jednoho dne se ale vrátil s tím, že už je ani jeden z nich nebude trápit a každý kdo by chtěl být proti, skončí stejně. On z toho byl docela šťastný, ale mě se to moc nezdálo. - Tak tohle se mi už vůbec nelíbí. V poslední době umírá až moc lidí. Za prvé a za druhé ti jakobíni všechno předělávají. Začalo to výborem pro veřejné blaho, který žaloval na lidi, a teď dokonce přejmenovali měsíce a snažili se vymyslet nové náboženství. To naštěstí přišlo moc i Guillaumovi a dalším, takže společně popravili velitele Maxmiliána Robespierra.

9.      [obr.07] - Napoleon – Ten člověk je prý až z Korsiky. Sice nevím, kde to je, ale asi daleko. Je trochu menší než ostatní, ale tím je mi příjemnější. Jako slavná Revoluční slepice jsem se dokonce dostala až úplně k němu. Během toho dostal hlad, a tak jsem mu snesla vajíčko na snídani.

10.  [obr.08] - Guillauma jsem neviděla už dlouhou dobu. Bylo mi po něm smutno. V hlavě jsem si přehrávala, co jsem za život revoluční slepičky zažila. Bylo toho spoustu, ale hlavně jsem vzpomínala na Guillauma, jak jsme byli u hořící Bastily, u popravy krále, jak jsem na něj čekala, když šel do války a jak se nakonec naše slavná republika pod vedením Napoleona změnila v císařství. A jelikož ani jako Revoluční slepička nežiji navždy, musela jsem odejít nahoru, do nebe, kde jsem nějakou chvíli pobyla. Pak, za 223let, jsem se vyklubala u Hanky K. a tam žiji doteď. Ani o mně neví, tak snad si mě oblíbila jak Guillaume, ale stará se tu o mně dobře. 

11.   A to je konec mé ho příběhu. S pozdravem Revoluční slepička.

 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace